Jak jste se k profesi profesionální řidičky dostala?

Díky obrovské odvaze majitelů firmy DHW, kteří se nebáli mě zaměstnat. I přesto jsem však po necelých třech letech zkusila štěstí jinde. Firma DV-Trans, u které jezdím nyní, má sídlo v Přešticích a její majitelé pan Jandečka a pan Vavřička se také odvážili udělat krok do neznáma, když mě zaměstnali jako první ženu mezi padesáti chlapy. Firma se zabývá přepravou sypkých materiálů, takže jezdím se sklápěčkou. Oproti plachtovému návěsu, který jsem tahala předtím, mi tato práce přijde zajímavější.

Co vlastně řídíte?

Scanii. Jiný vůz bych řídit nechtěla. Zní to asi divně, když vlastně zkušenost s jinými vozy ani nemám, ale pro mě je Scania srdeční záležitostí.

Co na vaše zaměstnání říká rodina?

Pro mou rodinu je důležité, když vidí, že jsem šťastná. Konečně i manžel je profesionální řidič. Při této příležitosti bych chtěla poděkovat manželovi, rodičům, bratrovi a přátelům za podporu a pochopení.

Myslíte, že toto povolání půjde v budoucnu skloubit s péčí o děti?

Děti nemám. Tato práce se s rodičovstvím skloubit nedá. Pokud jednou budu mít možnost stát se matkou, rozhodně chci dítěti věnovat takovou péči, jakou kdysi moje maminka věnovala mě a mému bratrovi.

Co pro vás bylo nejtěžší?

První měsíc, to byl opravdu horor! Začátky jsou vždycky těžké v každém zaměstnání.

Máte někdy za volantem strach?

Mám. Hlavně v zimě. Ačkoli mi kolegové říkali, že první zima je nejhorší a pak si zvyknu, mám pocit, že si nezvyknu nikdy. Když řídím „osobák“, sníh mi nevadí, spíš mě to docela baví. Za volantem kamionu mám ale z nepříznivého počasí vždycky respekt.

Jak se na vás dívají mužští kolegové?

Mám pozitivní i negativní zkušenosti. Pokud mám vybrat zemi s nejpozitivnějšími reakcemi, pak je to rozhodně Itálie. Největší radost mám ale vždycky z toho, když se se mnou dá do řeči starší řidič-trucker, který jezdí třeba dvacet let. Povypráví zážitky z dob, kdy ještě nebyly mobilní telefony, opravy se dělaly na cestě a celkově šlo o mnohem náročnější práci než dnes. K takovým mužům vzhlížím, obdivuji je.

Jak vás berou ostatní, například zákazníci, lidé na parkovištích, benzínkách a podobně?

Dnes už jsou ženy za volantem k vidění docela často, ale je pravda, že někdy si mě lidé trochu víc prohlíží. Někdy mě dokonce přijdou požádat, jestli si mě mohou i s kamionem vyfotit.

Co vás na této práci nejvíc baví?

Je to moje vášeň, můj největší koníček, můj splněný sen – můj život.

Jak dlouho se tím chcete živit?

Tak dlouho, dokud to půjde.

Čeho byste chtěla dosáhnout? Jaký je váš profesní sen?

Postupně jsem si skoro všechny své sny splnila, ale jeden mi pořád ještě zůstává – Scania V8.

Vnímáte nějaké rozdíly mezi řidičkami a řidiči?

Nedisponuji takovou fyzickou silou jako většina mužů, což může být někdy problém. Jinak bych se ale do srovnávání moc nepouštěla. Vím, že nikdy nebudu tak dobrá jako muži, ale vůbec mi to nevadí. Nechci se s někým srovnávat. Pro mě je největším zadostiučiněním to, že jsem si svobodně mohla zvolit práci, po které jsem toužila.

Nevýhody žen za volantem?

Nevýhody se celkem dobře vykompenzují výhodami. Třeba u policejních kontrol jsem na tom možná o trochu lépe.

Jak by se vám líbilo, kdyby řídily pouze ženy?

Ženská za volantem a ještě k tomu, když je blonďatá, tak to je opravdová pohroma ?… .

Podle výzkumů jsou největší rozdíly mezi ženami a muži v následujících věcech: rychlosti jízdy, požívání alkoholu před jízdou, délkou času stráveného při řízení bez přestávky, pocitech soutěživosti při řízení a v množství přestupků. Co si o tom myslíte?

Naše společnost je posedlá neustálým srovnáváním, hodnocením a kritizováním. Kdyby každý začal nejprve sám u sebe a u svých chyb, možná bychom se pak na českých silnicích měli o poznání lépe.